Pro návrat na Hanou se třicetiletá spojka rozhodla před pár dny. “Bylo to velmi těžké rozhodování. Dobře jsem si totiž uvědomovala, že následující štace bude poslední v mojí kariéře,” přiznává Lucie Fabíková, která za Olomouc odehrála 205 zápasů a v nich vstřelila 1091 branek, což ji řadí na druhé místo v historických klubových tabulkách.

Proč by to mělo být vaše poslední angažmá?
Už se tak cítím, i zdraví mě dlouhodobě upozorňuje. Dál už se stěhovat nebudu.

Ale tady vydržíte i deset let?
To si nemyslím… (usměje se)

Co převážilo pro Olomouc?
Hlavně osobní důvody. Ten návrat uspíšil fakt, že jsme tady já i přítel získali dobrou  práci. Já jsem spíš inklinovala k zůstání v Německu, navíc jsem dostala i nabídku z Rakouska. Ale rozhodli jsme se, že tam natrvalo žít nebudeme, a čím později bychom se do Česka vrátili, tím by to bylo těžší. A navíc bychom to jen o rok odsouvali.

Říkala jste, že lukrativní nabídku vám dal i Stuttgart. Odmítla jste to jenom kvůli tomu rozhodnutí o stěhování domů?
Já jsem navíc byla v danou chvíli po operaci a váhala jsem se, jestli všechno vsadím zase na profesionální házenou a budu znovu sedmkrát týdně trénovat, nebo pomalu začnu i něco jiného. Nakonec jsem se rozhodla, že se pustím i do pracovní kariéry a házenou se s tím pokusím skloubit.

Takže z vás bude učitelka?
Ano, od září bych měla pracovat na Gymnáziu Čajkovského v Olomouci. Pachatel se tak vrátí na místo činu, protože tam jsem sama studovala, znám tam většinu profesorů, během vysoké školy jsem tam byla i na praxi.

Bude to váš první učitelský rok?
Po vysoké škole jsem učila půl roku v Přerově a pak jsem celých šest let vyučovala v zahraničí – dva roky na základní škole v Norsku a teď čtyři roky na sportovním gymnáziu v Německu.

Předpokládám, že tam jste češtinu, kterou máte vystudovanou, nevyučovala.
Ne ne, tam jsem učila angličtinu, tělocvik a taky házenou.

Trenérství házené se budete věnovat i v Olomouci?
Abych pravdu řekla, tak do toho jsem byla v Německu postrčená nevědomky. Když zjistili, že to mám vystudované, tak si řekli, že toho zkusí využít. A mě to hodně chytilo, takže jsem trénovala děvčata od dvanácti do devatenácti let a předávala jim něco ze svých zkušeností. Ale momentálně nemám trenérské ambice. Nanejvýš bych mohla vést gymnaziální házenkářské družstvo, jestli tam bude.

Zájem o vás měl i zlínský trenér Dušan Poloz. Odmítla jste jej ze stejného důvodu jako zahraniční nabídky?
Ano, jenom kvůli dojíždění. Já Dušana moc dobře znám, hrála jsem v Norsku, takže vím, že jeho filosofie je úplně stejná, a moc se mi líbí. I holky ve Zlíně znám, mám ráda město a mám tam rodinu. Volila jsem jen s ohledem na osobní život.
Pokud se chci plnohodnotně věnovat sportu i práci, je to náročné.

Zásadní otázkou je vaše zdraví. Jak se nyní cítíte?
Pendluji mezi Českem a Německem, protože tam mi pokračuje rehabilitační proces. Když vše půjde, jak jsem si s doktory předsevzala, měla bych v srpnu začít přípravu.

Působila jste v Německu a Norsku, což jsou v házené absolutní špičky. V čem se liší?
Především mentalitou, a to naprosto zásadně. V Norsku je absolutní demokracie, v mnoha týmech ani nepoznáte, kdo je trenér a kdo hráč. Hráčky mohou v podstatě do všeho kecat. Zato v Německu je, když to řeknu přehnaně, těžký teror. Trenér je tam pánbůh. Je to známý německý dril, makačka. Jede se tam všechno na kvantitu. Je to velmi tvrdá soutěž. V Norsku byla spíš techničtější. Ale v Německu se zase hrálo disciplinovaněji, Norky si díky své perfektní technické vybavenosti často dělají, co chtějí. Ale mají obrovskou chuť do hry, mají radost z každého gólu. To v Německu nevidíte.

Z toho mi vychází, že budete raději vzpomínat na Norsko.
Jejda, tak to není. Určitě budu moc ráda vzpomínat na Norsko i Německo. Rozhodně to nechápejte tak, že jedno bylo skvělé a druhé špatné. Bylo to hodně rozdílné. I na německé pojetí jsem si zvykla, jinak bych tam nebyla čtyři roky. Jsem ráda, že jsem si vyzkoušela házenou i život v obou zemích.

Nemáte problém se vrátit do téměř amatérské české soutěže?
No, spoluhráčka Alča Polášková, která se vrátila před rokem, mi už předem říkala, ať se připravím na první tři krušné měsíce. Zkrátka jsem se tak rozhodla a snažím se na to dívat pozitivně. Chtěla bych i tady něco dokázat.

Tušíte už něco o ambicích Olomouce v příští sezoně?
To vůbec nedokážu říct, protože zatím netuším, jak bude kádr vypadat. Hráčky mojí generace, které se mnou už dřív v Olomouci hrály, se momentálně snažím přemlouvat, aby u toho se mnou ještě chvilku vydržely. I podle vedení a samotných holek je to stále ve hvězdách. Jedna chce otěhotnět, druhá dává přednost práci a neví se, jestli to dokáže skloubit s házenou. Jistotou je, že máme spoustu talentovaných reprezentantek. Já ale tvrdím, že tým může fungovat, pokud je tam skvělé mládí a zároveň i zkušenost. Doufám, že tu se mi podaří v týmu udržet.

Jste dobrá diplomatka? Co váhajícím vrstevnicím slibujete?
Já už jsem se vykašlala na diplomacii. Nejdřív jsem jim slibovala hory doly, teď už jim i vyhrožuji, dělám na ně nátlak. Snad to k něčemu bude.